Moje první setkání se saňovými psy nebylo vůbec romantické, v roce 1996 jsem jezdil po zahradnictvích, rozvážel květináče. Jednou, na podzim, mi majitelka zahradnictví v Chebu povídá, že její dcera našla v lese "haskounku" se štěňaty, a protože věděla, že máme malou dceru, tak ať se jedeme podívat. Jeli jsme. Po příjezdu, nám strčili do náruče chlupaté klubíčko, a se slovy: "Maminka řílkala, že si pro ní přijedete". Tak jsme přišli k prvnímu psu, dostala jméno Tara. Cestou domů se v autě strachy pozvracela a pomočila.

Bydlela s námi v bytě, chodila a jezdila všude se mnou, do práce i na služební cesty, stále na volno, bez zvláštních potíží s poslušností. Když už má člověk doma psa tohoto typu, začne přeci jenom pátrat jak je to s tím saňovým sportem, kupuje časopisy, čte knihy atd..

Z obrázků a sporadických informací dáváme dohromady první postroje, zapřaháme ke kolu, touláme se po lese a pomalu propadáme "mushingu". Zjišťuji, že jeden pes je málo, proto po půl roce přibývá bratr Tary, Ygo. Původně Hugo, ale to jméno se mi nelíbí, dostává nové. Jméno u psa nehraje zase tak velikou roli, brzy pozná, že voláte zrovna na něj. Získáváme nového kamaráda "Daga", je sice jen půjčován, ale začíná to vypadat jako spřežení. Když přítel Pavel a jeho žena Věra pořizují "Ajku", je naše společná čtyřka i ke koukání, během dalšího půl roku přibývají "Ari" a "Sindy". Šestka psů je moc krásná, ale pořád to jaksi není ono, postupně přibývají další až na vlastních osm psů. A to je i bez půjčování konečně "spřežení".

Čas trávený se psy utíká jako voda, psi stárnou, umírají, nastal čas rozhodnutí, pořídit štěňata malamutů, nebo změnit plemeno? Měním plemeno, říkám si: "Krásné psy už jsem měl, teď zkusím ty rychlé". Vzhledem ke zkušenostem a za léta nabytého rozhledu, vím od koho, a jaké psy pořídím. V létě 2004 přivážím první Alaskan husky "alaskány". Ale to už je o něčem jiném, ne o úplných začátcích, ale vlastně o novém přístupu, tréninku a životě. C.